Jdi na obsah Jdi na menu
 


Malá víska na Vysočině

1. 1. 2012

 Šemíkovice - při vyslovení názvu obce každý koulí očima a kroutí hlavou. Jednak proto, že lidé znají spíš Šemíka v podobě koně jak skáče z Vyšehradu a také proto, že málokdo navštíví tu nejzapadlejší vísku s počtem obyvatel 78. Já vždy počkám až očima dokoulí a popřejou mi sluchu. A začne se odvíjet skládanka v podobě cestopisu.Otázka zní :" Znáš Rouchovany"? Většinou neznají. Opět otázka: "Znáš Dukovany?" To většinou znají všichni, i když přesně ani nevědí kde Dukovany leží. No a teď se dobře bavím zase já, poněvadž vidím opět ty vykulené oči s otázkou na rtech: "Ty bydlíš u jaderné elektrárny?" Přesně tak. Bydlím přes kopec od jaderky v krásném malebném údolíčku s protékajícími potůčky a řekou Rokytnou, která je mimochodem vyhlášenou přírodní rezervací. Mnozí nevědomci ani neví, že přírodní radioaktivita je všude kolem nás. A mnohem větší je třeba v Třebíči, která leží na uranovém podloží. Ale to  říkám jen tak na okraj, abych vás neodradila od dalšího čtení. Konec konců je v jaderce krásné infocentrum, kde se můžete dovědět úplně všechno. 

Ale teď už zpět do mé vísky...Neznám celou historii obce Šemíkovice, jen vím, že místní lidé i kroniky donedávna nazývali obec Šamíkovice. V této obci je z jednoho konce vidět na druhý a sousedé, to je zkrátka jedna velká rodina. Já sem přišla v roce 2000 a myslela si, že jsem na konci světa. Polovina chalup opuštěných, vesnička téměř vylidněná. Jen podle obdělaných polí se dalo předpokládat, že tu ještě nějaký život zbyl. Našla jsem tu nejrozpadlejší chalupu a okamžitě mi přirostla k srdci. Z okna vidím na kapličku a bývalou školu s knihovnou/mimochodem zde žil Vítězslav Nezval - tatínek byl učitelem ve zdejší škole/ a hlavně je všude ticho, které se ze začátku ani nedalo poslouchat. Letní noční obloha je tak temná, že jsou krásně vidět hvězdy /tento zážitek už ve městě pro samá světla nezažijete/. Vesnička se nachází v malebném údolíčku obklopená lesy a přírodním parkem Rokytná. Zkrátka je tu hezky. Pár let zpět si malou vesničku přibrala pod sebe obec Rouchovany. Je to přes kopec jen 1,5 km. Takže rohlíky, pošta, úřad, kostel, hospoda, kultura - Rouchovany.  Ale nám to nevadí. Postupně se začaly chalupy znovu zabydlovat / většinou jen o víkendech/ a začal kypět život. Místní pořádají oslavy čarodějnic, Silvestra, myslivci zde mají norování s myslivnou a odchovnou malých bažantíků, když zamrzne rybník na návsi bruslíme a nebo se jen tak sejdem pod lípami u houpaček na plk a trochu muziky. Slavíme "hode", kluci s řehtačkami oznamují Velikonoce.  Všichni se zdraví jako by se znali odjakživa /to už se taky ve městě nenosí/. Dobrým zvykem je na Nový rok po půlnoci obejít všechny chalupy a popřát si. A tak bych mohla pokračovat. Zkrátka a dobře vesnice nevymírají, ale lidé znovu začínají objevovat přírodu, kořeny svého bytí geneticky zakódované už před miliony let. Je s podivem jak rychle člověk zapomene na život spojený s přírodou a nechá se pohltit výdobytky moderní doby. Místo, aby s dětmi vyrazil do lesa, jede do marketu a tam tráví veškerý volný čas couráním odnikud nikam, aby se nakonec nacpal nějakým tím "big čímsi" . Rychle jsme zapomněli na kouzlo ohníčků a opečených buřtů na klacku, nebo na vůni pečených brambor na podzim. Pro ty, kterým není lhostejný osud naší panety nabízím malé okénko do duše jedné malé vísky na Vysočině...Tak vám přeji pěkné pokoukáníčko.